Moji bezdomovci

Domov je přístav. Domov je útočiště. Domov je pocit bezpečí. Domov je místo, kde se můžeme setkávat se svými nejbližšími. Ne každý má však to štěstí.

Kousek od místa, kde bydlím, teče řeka a přes ní vede nízký most. Chodím kolem na procházky nebo běhat. Občas se zastavím a pozoruji řeku. Při jednom takovém listopadovém zastavení jsem si všimla, že pod mostem na deskách od polystyrenu někdo leží.

Sešla jsem dolů a viděla jsem tam pána, jak je zachumlaný ve spacáku a spí. Doběhla jsem zpět domů, ale stále jsme na toho ležícího člověka musela myslet. Nakonec mi to nedalo. Našla jsem doma starší deku a odnesla mu ji. Časem jsem zjistila, že jsou tam lidé dva. Dva muži neurčitého věku.

Letošní zimu jsem na tom byla zdravotně všelijak, ale přeci jen, párkrát když jsem udělala nadmíru svého oblíbeného slepičího vývaru (miluji ho a uvařím ho vždy kotel), tak jsem jim ho odnesla ve sklenici. Na Štědrý večer tam seběhla dcera se salátem a s kaprem. Občas jsem si na ně vzpomněla, ale to bylo asi tak vše.

Před čtrnácti dny jsem šla opět z běhání a viděla jsem je tam. Jeden podřimoval a druhý si četl Synové Velké medvědice. Chvíli jsem si s nimi povídala a pak si šla po svých. Hezky se to ve mně pralo: ,,Nezajímej se se o ně, zavinili si to sami. Máš svých starostí dost, tak to nech plavat atp...“

Nakonec to dopadlo tak, že jsem tam hezky druhý den spěchala s teplou kávou a koláčky z Lidlu. Měli hroznou radost a já koneckonců taky. Možná ještě větší než oni. Radost z toho, že jsem překonala svoje pohodlí a jen tak mohla pro někoho udělat maličkost, která ho potěší. Ptala jsem se jich, jak přežili tu strašnou zimu. Jen pokrčili rameny.

Neznám jejich osud. Nevím, jak se tam ocitli a asi po tom ani nebudu pátrat. Jedno vím určitě. Klobouk dolů, že přežili zimu jen tak venku. Při představě, že letošní tuhé mrazy prožívám bez tepla domova a zázemí, se mi podlamují kolena.

Nemám ambice někoho zachraňovat, někomu měnit život nebo posuzovat, jestli dělá někdo něco dobře nebo ne.  Ale začínám si na své bezdomovce zvykat tak trochu jako na součást mého života.

A kdo koho vlastně potřebuje víc? Oni mne nebo já je?  Bůh ví.

P.S. Pozítří se za nimi chystám s kávou a docela se na ně těším.