V pátek odpoledne mě z ničeho nic napadla báseň. Překvapilo mě to, ba přímo zaskočilo. Nic takového jsem si ten den neplánovala a ani jsem neměla žádný zážitek, který by mě k tomu inspiroval.
Vzala jsem tužku a papír a vše si zapsala. Byl to krásný pocit, že jsem vytvořila něco, o čem jsem vůbec nevěděla, že to v sobě mám.
Ráda bych se s vámi o můj výtvor podělila. Možná, že to do blogu nepatří, ale já si myslím, že pokud mám něco na srdci a zároveň se to rýmuje, tak to není na závadu.
Takže krásné jaro a hodně inspirace a poezie přeji všem.
Co jsem?
Jsem vločka, co se k zemi snáší,
jsem chladná lesní bystřina.
Jsem jitro, které hvězdy zháší.
Jsem vesmír a jsem pustina.
Jsem všechno a nic dohromady,
jsem skála, která nehne se.
Jsem šaman, který má dvě brady.
Jsem vlk, co běhá po lese.
Jsem stín, co sebe marně chytá,
jsem žebrák skrytý v žaláři.
Jsem dům, co poutníka vždy vítá.
Jsem odlesk slzy na tváři.
(Jaro 2017)